O Bydlení V Králíkárně

Bydlet v domě, který sdílíte i s dalšími lidmi se může zdát jako ideální styl bydlení. Postupem času však zjistíte, že to tak úžasné není. Může zde hrát několik faktorů, proč se vám bydlení ve společenství zprotiví. Rád bych vám povyprávěl o mých zkušenostech a sousedech.

Někdo tomu říká králíkárna, někdo zase ideální styl bydlení. Bydlet v nájemním domě má své výhody i úskalí. Dosud jsem měl to potěšení strávit dětství a přežít pubertu v panelovém domě na sídlišti, dva roky bydlet sám v rodinném domě a v současné době již několik let přetrvávám v činžáku. Za ta léta jsem si udělal docela pěkný obrázek o tom, kde bych rád v budoucnu bydlel a čemu se chci vyhnout.

Pokračování textu O Bydlení V Králíkárně

Setkání U Popelnic

Nové kamarády můžete najít kdekoliv a kdykoliv. Zvlášť v okamžicích, kdy to nemusíte vůbec čekat. Dovolte mi, abych vám povyprávěl příběh, jak jsem se potkal s novou známostí na místě, u kterého bych to vůbec nečekal.

Byl pozdní večer. Krátce před půlnocí. Tak jako vždy v nočních hodinách jsem šel vynést odpadky. Mé introvertní já rádo chodí k popelnicím v době, kdy ulice spí. Vyhýbám se tak všetečným pohledům, odsuzování a případným nepříjemným poznámkách, že netřídím. Pravdou je, že třídím – a řekl bych, že hodně. Naneštěstí se v ulici, kde bydlím pohybují podivuhodná stvoření, která jsou schopna nadávat na všechno, byť se svými moudry sami neřídí. Někdo by řekl, že jsou tyto bytosti pokrytecké, ale vzhledem k obyvatelstvu, jež ulici obsadilo se nerad pouštím s někým do křížku.

Myslel jsem, že půjde o běžnou rutinu. Vyhodím odpadky do svých popelnic a zase se vrátím do bezpečí své domoviny. Tehdejší večer byl však jiný. Tehdy jsem někoho potkal. A jak jste si mohli odvodit, první setkání s touto záhadnou osobou proběhlo právě u popelnic. Nutno dodat, že tehdy jsem nebyl zrovna oblečen do atraktivního oděvu.

Pokračování textu Setkání U Popelnic

A Jsem Tu Zas!

Nerad mluvím. Rád píšu. Nejradši pozoruju. A přesně tak jsem pojmenoval i tento blog – „Tichý pozorovatel“. Zní to trochu mysteriózně, nemyslíte? Jedná se o další z mnoha blogů, na kterém hodlám pracovat, podílet se o každodenní zážitky, postřehy a mimo jiné usilovat o to, aby do roka nebyl zrušen jako jeho předchůdci.

Ne že by mé poslední dílo bylo selhání. Právě naopak! Myslím, že jsem si vedl velice dobře. Především jsem rád za své kamarádky, Káju a Dominiku. Nebýt světa blogerů a blogerek vůbec bych je nepoznal. Ačkoliv jsem nebyl svými příspěvky nijak extra známý i tak jsem měl kolem sebe malý okruh lidí, kteří mě sledovali. Doufám, že se ke mně časem zase vrátí. Případně věřím, že si dokážu vybudovat nový.

První – startovní – články na blogu nejsou mou specialitou. Vlastně nejsou ani povinností. Setkal jsem se s mnoha blogery a blogerkami, kteří přímo „naskočili do vlaku“ bez toho, aby nějak představili sebe i svůj web. Z mého pohledu mi však přijde, že nové blogy bez uvítání jsou takové… neosobní. Když objevím nový blog, jehož obsah se mi líbí, rád si přečtu prvních několik příspěvků, včetně úvodníku. Občas takové texty mohou přinést (ne)milé srovnání toho, oč autor původně usiloval a kde nyní dnes je.

O čem chci psát?

Mou oblastí je z větší části lifestyle. Nehledejte však u mě články typu jak zhubnout do plavek, nebo jak dodržovat zdravý životní styl. Tato témata považuji za mainstreamová a píše o nich každá rádoby influ-blogerka.

Každý dobrý autor (ať už čehokoliv) píše o věcech, co dobře zná. Já bych se rád prostřednictvím tohoto kousku místa v internetovém moři věnoval tématům, o kterých mám co říct. Jinými slovy bych se rád poděloval o své zážitky, názory na určitá témata a problematiky, zkušenosti a sem tam si i postěžoval nad svým kariérním trápením.

Kdo jsem?

Jmenuji se Marek Steinbach. Je mi 25 let a píšu texty od svých třinácti. I když se nepovažuji za profesionála, získal jsem mnoho zkušeností. Nejcennějším zdrojem praxe pro mě byla pozice redaktora pro jeden IT magazín. I když mě mrzí, že mi tato pozice nevydržela déle, než jsem plánoval i tak jsem se naučil mnohému, než kdy dříve.

V současné době setrvávám v doméně IT. Pracuji jako support specialista pro jeden korporát. Přiznám se však, že mě tato práce moc nenaplňuje. Za normálních okolností bych se věnoval něčemu, co mě interesuje. Bohužel zkušenosti mě naučily být cynik a příliš neriskovat. O tom ale někdy příště.

Navzdory mému zaměstnání, kde se ode mě denně očekává, že budu zářit jako sluníčko, uvnitř jsem mrtvý. Ke všemu jsem silný introvert a jak už jsem na začátku zmínil, velice nerad mluvím. Naopak během chatování jsem ze sebe schopen prásknout i ty největší bizarnosti. Lze říci, že nemám žádný sociální život a preferuji izolovanost. Samozřejmě je pravda, že někdy musím vylézt na světlo a prohodit s někým pár slov. Nejsem upír na jehož rakev by neustále někdo pokládal těžký balvan.

Zatímco jsem na světle, pozoruji své okolí a přilehlý svět. Žasnu na událostmi, které se dějí ve světě a mrzí mě, že jsme jako společnost těžce zatraceni. Mé cynické já je si vědomo, že všude vládne korupce, všichni jsou snadno zmanipulovatelní (většinou postačí jistá peněžní suma) a pokud jde o nějakou spravedlnost – právě ta je jeden velký vtip.

I přesto vím, že na světě je i trocha dobra. Že tam někde venku jsou lidé, kteří jsou čestní a mají srdce i mozek na správném místě. Vím, že svět není tak špatné místo jako se nám média snaží namluvit.

Stačí jen pozorovat své okolí…