I Bez Lásky Se Dá Žít

Ve volném čase rád píšu. Bohužel vzhledem k mému zaměstnání už nemám tolik času jako dříve. Moc bych si přál, abych měl opět čas a energii trávit celé večery a noci ťukáním do klávesnice a vymýšlení příběhů za pochodu. Zatímco se většinou soustředím na své myšlenky při absolutním tichu, ve chvílích, kdy potřebuji pro své texty jistý emocionální podkres, poslouchám při psaní takovou hudbu, kde se zásadně nezpívá. Většinou jde o vážnou hudbu, nebo soundtracky z filmů a seriálů.

Andy Hargrave: Relic of Novgorod – jeden z příkladů, co poslouchám při dlouhých bdělých nocích

V roce 2020 jsem se zúčastnil roční autorské výzvy, spočívající v tom, že každý měsíc bylo vyhlášeno téma a já jsem musel s několika dalšími účastníky napsat povídku nejen na stanovené téma, ale i žánr. Bohužel jsem výzvu nedokončil což mě doteď mrzí. Napsal jsem jen několik povídek, které nyní hnijí na mém kusu digitálního mráčku.

Je to obrovská škoda. Některá díla, co jsem vytvořil, mají potenciál. Potřebují jen menší vylepšení a opravy. Nejvíce jsem hrdý na svůj fantasy příběh, který jsem psal v době, kdy jsem si osobně procházel velkou krizí.

V textu jsou části, jež nejsou zrovna vhodné a někdo by si mohl myslet, že jsou poněkud kontroverzní. To je ale problém dnešní doby. Všichni jsou strašně zranitelní a každý se snadno urazí. Ve smyšleném textu nejde o to, že hrdina nebo záporná postava porušuje pravidla stanovená společností. Chovat se podle společenských norem je povinnost v reálném životě, nikoliv ve smyšlených příbězích! Naopak autoři ve svých literárních dílech popouštějí hranice své představivosti a vymýšlejí zcela něco nového. Znám několik autorů, kteří napsali nejednu knihu. Jsem si jistý, že by se mnou souhlasili.

Vzhledem k tomu, že Klub blogerů vyhlásil na měsíc březen 2024 téma „čtení/psaní“, domnívám se, že se jedná o skvělou příležitost, abych jedno své dílo z výzvy znova oprášil a sdílel do internetového rybníka.

Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoliv nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla.

Její rudý odlesk, jež zapříčinila záře slunečních paprsků zdůrazňovala její jasnost a velikost. Byla vysoká. Vysoká skoro jako mladý strom. Svými šesti očky ke mně pohlédla, pozvedla svou ruku, ve které bylo možné vidět kolovat karmínovou tekutinu stejně jako v celém jejím těle lehce pokrytém do bílého koženého oděvu se třemi výraznými výčnělky na ramenech a v tu chvíli jsem se stal zcela nehybným. Nemohl jsem ovládat celé své tělo. Mohl jsem jen pozorovat, jak se zem pod mými nohami vzdaluje a má ruka ztracená za trest kvůli krádeži mi pomalu dorůstá. Necítil jsem žádnou bolest. Cítil jsem potěšení a blaho. Zavřel jsem oči a poddal se celému zážitku.

Trvalo to chvilku. Byl to ten nejsilnější zážitek v celém mém životě. Z naprosté uvolněnosti a radosti mě vyrušil náhlý dotek trávy na chodidlech. Otevřel jsem oči a svůj zrak jsem upnul na levitující bytost přede mnou. Sluneční zář, která jí osvětlovala z ní dělala tu nejkrásnější bytost na celém planetě, navzdory jejímu vzhledu. Usmála se na mne a já si konečně všiml své ruky, která mi opět dorostla. Byl to nezvyk. Měl jsem něco, co mi tak dlouho chybělo. Bolelo to a já se naučil se svou bolestí žít. Ale teď? Vše bylo nové. Měl jsem pocit jako bych se znovu narodil. Byl jsem šťastný. Mohl jsem konečně zase žít bez bolesti, utrpení a každodenního pocitu, že mi něco chybí.

Znenadání jsem však zaslechl nečekaný ryk. Můj zrak sklouzl z mé zázračné víly na velkou skupinu mužů, která se k nám přibližovala ze severní strany této přenádherné krajiny. Slunce bylo přikryto silnou vrstvou šedivých mračen. Kouzelná louka se rázem proměnila ve smutné pole, kterému nyní dominovali rozzuření muži se zbrojí ve svých neopečovávaných pařátech. Část mužů běžela a přitom si začala tasit své meče. Jiní naopak utíkali plnou rychlostí a pomalu zaměřovali svá kopí a oštěpy. Jejich terčem jsem nebyl já, nýbrž víla, kterou všichni pokládali za odporné monstrum, které musí za každou cenu umřít.

Rychle se přibližovali. Oddíl proběhl kolem mne a jeden z mužů vrhl svou zbraň na mou milou. Nemohl jsem nic dělat. Nemohl jsem tomu zabránit. Kopí se zarazilo v břiše víly, která rázem spadla na zem. Klečela. Svými rukami držela její vražedný nástroj a pokoušela se jej ze sebe vyndat, ale každý pohyb byl ještě víc bolestivější. Začala plakat. Její oči vydávaly proudy slz, ale v jejím křičejícím hlase vydávající bolest byl znít odpor. Pohlédla do mračen, z plných plic silně zakřičela a nakonec padla na svůj bok. Její oči vyhasly. Život z ní vyprchal.

Zatímco se muži radovali a mě zcela ignorovali, padl jsem na kolena a zármutkem jsem se nemohl na slovo. Nezmohl jsem se na jakýkoliv čin. Mé oči se naplnily slzami a v momentě, kdy jsem hleděl do kousku půdy a začal si vybavovat ty nádherné chvilky, které jsem zažil s mou vílou – s mou milovanou se najednou velice silně rozpršelo. I nadále jsem klečel na tom samém místě a déšť zcela ignoroval. Nezajímalo mě promoknutí. Nezajímal mě chlad. Muži se začali vítězoslavně rozprchávat do svých brlohů, aby byli chráněni před zlým počasím. Pohlédl jsem na toho, kdo to udělal a ve svém srdci jsem začal pociťovat zlobu a nenávist. Radost a veselost v mých očích vystřídal vztek a odpor vůči všem a všemu. Má víla byla mrtvá. Její tělo bylo ponecháno na louce svému osudu. Alespoň většina těla. Někteří byli natolik hanební a posedlí slávou, že si s sebou vzali kousek z její mrtvoly, aby se mohli přede všemi pyšnit, že zabili bytost, které nerozuměli, nechápali a i přesto byli odhodláni ji zničit.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a kousek ode mě ležel v trávě čísi meč. Vstal jsem, vzal si ho a vydal se k tomu, kdo to způsobil. Nechtěl jsem, aby si mě všiml. Vydal jsem se na pokraj lesa, abych ho mohl z bezpečné vzdálenosti sledovat. V okamžiku, kdy byl sám, tiše jsem k němu přiběhl zezadu a vší svou silou jsem mu zabodl meč do zad. Padl na kolena jako má víla. Překvapen svou porážkou padl na svůj znetvořený obličej a já cítil zadostiučinění. Tím to však nekončilo. Nenávist v mém srdce nebyla ani zdaleka zažehnána. Navzdory tomu, že to byla jen chvilka, zdálo se, že zloba a nenávist se v mé duši usadila natrvalo. Zabili někoho, koho jsem řadu let miloval. Komu jsem zcela důvěřoval. Obrali mě o někoho, kdo mi věřil, kdo ve mně viděl to nejlepší i bez mé ruky a kdo se konečně rozhodl se mi zcela odkrýt. V tu chvíli jsem chtěl víc. Při pohledu na mrtvé tělo muže a brečící nebe jsem se zapřisáhl, že vymytím všechny, kteří mi budou odporovat. Nedopustím, aby se znova stalo to, že přímo před mým zrakem zavraždí někoho, na kom mi tak záleží a já se nezmohu na nic. Můj život měl zase smysl. Z naprosté prázdnoty a nicoty v mé duši jsem konečně věděl, co musím udělat. Má vláda teroru započala…

…o rok později

Skrytý za rouškou stromů jsem pozoroval tlupu žen oblečených v černém oděvu a přilbou na hlavě, jak po pláni honí muže, který držel v náručí něco, co připomínalo malou modrou kouli. Ženy téměř připomínaly valkýry ze severských chladných částí světa, ale bylo na nich něco jiného. Valkýry to nebyly. Celá situace mě dosti zajímala, a proto jsem se rozhodl zakročit. Vyběhl jsem z lesa a muže držící patrně posvátný předmět jsem za pomoci letového kopu do hrudníku překvapil. Zlodějíček se skácel k zemi, pohlédl na mě a v jeho očích byl strach. Zvedl se, popadl svůj lup a běžel co nejdál ode mě a od jeho pronásledovatelů. Stál jsem na místě a pobaveně jsem sledoval, jak se snaží utéct. Popadl jsem nuž ukrytý na svém opasku a krátkým silným hodem jsem jej vrhl. Lupič padl na své břicho jako švestka. Nůž hluboce zaražený do jeho zad byl silnou připomínkou mé první oběti. Vzal jsem si ho nazpět, očistil jej do jeho oděvu, které přikrývalo jeho chladné tělo a vložil zpět do pouzdra na opasek. Koule, která ležela opodál byl mnohem zajímavější než zdálky. Na jejím povrchu byly vyryté obrazy a znaky, které připomínaly neznámý jazyk a její modrý obsah světelně pulzoval. Popadl jsem kouli a začal si ji prohlížet. Moc dobře jsem věděl, že až ženy přiběhnou, a všimnou si mrtvého lupiče, budou se mi zcela jistě chtít odměnit. Popadla mě zvědavost. Co to je? K čemu je to určené? A proč ženy oblečené v celém černém a s přilbou s parohy na hlavě pronásledovali tak ubohého zlodějíčka? Hlavou se mi proháněly myšlenky, jak bych mohl na tomto získaném předmětu vydělat.

Byl jsem zcela zaujat malou modrou koulí, když v tom konečně celé udýchané záhadné ženy přiběhly. Obklíčily mne do kruhu, do kterého vstoupila silnější dáma připomínající svým vzhledem jejich vůdkyni. „Dej to sem,“ významně nakázala a podala mi ruku připravenou uchopit záhadný objekt z mých dlaní. Hlasitě jsem se zasmál a pravil: „nebo co?“.

Žena zaťala pěst, krátkým pohledem se podívala na mrtvé tělo, po té na mě, usmála se a dodala: „Nevíš s čím si zahráváš. Vrať to, nebo následky budou hrůzostrašné, a to nejen pro tebe, ale i pro nás a celý svět.“ Její úsměv vystřídal vážný výraz na jejím obličeji. Opět natáhla ruku a čekala, až jí tento předmět vydám. Chvíli jsem váhal. Vyměnil jsem si pohled s velitelkou, krátce se podíval na objekt držící v mých rukách a všiml jsem si i celé skupiny žen dívající se na mě, jak čekají, až kouli vrátím. Nevěděl jsem k čemu slouží, nedokázal jsem si představit, jak by mi byla prospěšná. Byl to pro mne stejný odpad jako ostatní posvátné artefakty, které mi lidé nabízeli jako vykoupení za jejich život. Podal jsem kouli vůdkyni, která si jej opatrně převzala, políbila a oběma rukama jej pozvedla nad hlavu.

„Všemocná Engaldo, svůj slib jsme splnily. Prokaž nám svou vřelost a laskavost a dej nám sílu v boji proti našim nepřátelům.“

Vůdkyně se dívala do nebes a vzývala svou bohyni, o které jsem nikdy neslyšel. Zcela ignorovala mou přítomnost a totéž dělaly i ostatní ženy. Stál jsem opodál a sledoval ženy připomínající bájné valkýry, jak stojí v kruhu, drží se za ruce a jejich vůdkyně drží nad hlavou zázračnou kouli a prosí jejich božstvo o sílu. Jednalo se snad o nějaký rituál? Měl jsem snad štěstí pozorovat něco, co nikdy žádný muž neviděl, a neměl vidět?

Něco se začalo dít. Nebe se zatáhlo. Vítr začal prudce foukat. Opadané listí se vznášelo a točilo kolem jednoho místa – kruhu tvořeného ženami, v jehož středu byla jejich vůdkyně. Oblohu začaly zaplňovat silné jiskry bouře. Chtěl jsem se ukrýt do bezpečí, ale nikde nebylo bezpečno. Vítr byl tak silný, že by žádný úkryt nebyl dostačující. Blesky byly tak mohutné, že by zničily celý les, chtěly by tak učinit. Jediné bezpečné místo, které se zdálo býti k dispozici byl kruh žen.

Naproti statné ženě ve středu kruhu se z ničeho nic objevilo mohutné červené světlo, které mne zcela oslepovalo. Zakryl jsem si oči a vydatný vítr s blesky začal nabývat na intenzitě. Trvalo to chviličku. Ďábelské počasí najednou ustalo. Již nebyl důvod si zakrývat svůj zrak. Vzhlédl jsem k nebesům, kde stále vládla šedá barva. Naproti vůdkyni stala velká bytost. Nevěřil jsem vlastním očím. Pohled na záda, ve kterých ji proudila karmínová tekutina mě zcela šokoval. Ten oděv se třemi výčnělky bych poznal kdykoliv. Byla to snad má víla? Ale ne, oděv nebyl bílý jako u mé víly, kterou mi před rokem zabili. Oděv této bytosti byl černý. Má víla k tomu všemu neměla na každé straně své vysoké hlavy dva parohy.

Ženy se skláněly nad svou bohyní a hlavní velitelka jí věnovala svou poklonu a s nataženými rukami držící kouli jí předala zázračný předmět. Bohyně připomínající vzpomínku mé minulosti jej hodila nad sebe do vzduchu, který krátce před svým dopadem na zem zčistajasna zmizel do neznáma. Můj pohled zezadu byl velice omezený, ale zdálo se, že bohyně Engalda zvedla obě své ruce se třemi špičatými prsty, což zapříčinilo náhlou levitaci celé skupiny žen. Engalda držela své ruce ve vzduchu a tím i ženy, které začaly pronikavě křičet. Zaťala své dlaně do pěsti a její ruce začaly planout ohněm. Křik žen byl zmírněn. Padly na zem. Některé ležely, jiné klečely. Všechny ve stejný okamžik otevřely své oči a ten pohled, který věnovaly mě byl při nejmenším děsivý. Děsivější než cokoliv jiného, co jsem kdy zažil. V jejich očích náhle zavládl divoký plamen ohně, který jsem ještě nikdy neviděl. Postavily se, shromáždily se do půlkruhu a všechny ženy mne začaly sledovat. Nikdo nepromluvil. Bylo hrobové ticho. Komunikovaly snad telepaticky? Víla se pomalu otočila a pohled jejích šesti očí, ve kterých vládl stejný plamen jako ten, co vládl ve zraku žen se upnul na mě. Ve svém nitru jsem cítil, že jsem nevítaný host na celém tomto jejich rituále. Něco mi však ale říkalo, že jsem ohnivou bohyni zaujal.

Pozvedla svou ruku a já se téměř okamžitě ocitl ve vzduchu. Svůj pohyb jsem nemohl řídit. Nemohl jsem spadnout, ani se vzdálit. Jakýkoliv odpor byl zbytečný. Byl jsem chycen neschopen pohybu. Mohl jsem jen sledovat, co se stane. „A ty jsi kdo,“ pravila opovrženým tónem ve svém drsném hlase temná bytost, která mě svou silou chtěně zajala. I když jsem byl spoutaný mocí magie, což se mi vůbec nezamlouvalo, udržel jsem si svou odvahu a nedopustil jsem, aby mě zachvátil strach. Vždycky jsem to já, kdo vzbuzuje strach! Rozhodně se nenechám nikým nenechám zastrašit, byť se jedná o božstvo. „Jsem ten, kdo vám zachránil vaší patetickou kouli,“ vyhrkl jsem. Víla se začala smát, i když její rty se nehýbaly. Její hlas a nitro se začali smát, ale ústa nikoliv. „Ty vůbec nic nevíš, hloupej smrtelníku!,“ pravila víla a sklopila svou ruku, což uvolnilo má pouta. Byl jsem opět volný. Mohl jsem odejít, ale zůstal jsem. Pohled na hořící oči žen mě už tak neděsil, protože mě víla zajala úplně jinou magií. Její hořící oči, které hořely mnohem víc než oči ostatních žen pro mne už nebyly tak děsivé. Navzdory jejímu hlasu, její aroganci a povýšenosti, všiml jsem si, že se na mě dívá podobně jako má víla. Víla, kterou jsem miloval. Kdysi. Ten pohled jsem moc dobře znal, ale bylo už příliš pozdě, abych lásce dával druhou šanci. Již nechci zažít to, co jsem zažil, a jelikož se minulost často ráda opakuje, snažil jsem se tomu předejít. To však neznamenalo, že to nemohu využít ve svůj prospěch. Pořád mě zajímalo, co to bylo za kouli a k čemu slouží. Chtěl jsem odpověď a pro ni jsem byl ochoten podstoupit cokoliv.

Vyzkoušel jsem svou šanci a na ten pohled černé víly jsem patřičně zareagoval úsměvem. Nedala to znát, ale věděl jsem, že byla polichocena. Byla jí tak podobná… Téměř se zdálo, že šlo o její sestru, o které se nikdy nezmínila.

Ženy byly i nadále spoutány ohnivými pohledy. Stály v půlkruhu a nezmohly se k sebemenšímu pohledu i slovu. Jejich těla byla jako schránky bez duše. Náhle se však do jedné z žen vrátila zčistajasna jiskra života. Plamen v jejích očích vyhasl a ona měla opět svůj lidský zrak. Byla opět člověkem, kterému se podařilo vymanit se z vlivu ohnivé bytosti. Byla to žena, která si se mnou chtěla poměřovat své síly – velitelka všech. Nebylo mi jasné, čím a jak zpřetrhala ohnivé pouto, ale přistoupila k víle zezadu, zastavila se, nadechla se a pravila: „Engaldo!“. Víla zbystřila, otočila se k velitelce a jejich pohledy se setkaly. Chvilku se zdálo býti, že mezi sebou komunikují telepaticky, ale jejich kontakt byl čistě oční. Velitelčiny oči zvlhly a ona nesouhlasně zakývala hlavou. Celou situaci jsem bedlivě pozoroval, ale nedávala mi žádný smysl. Víla se opět otočila ke mně, přešla o kousek blíž a napřáhla mi svou ruku. Ignorovala snad to, co se jí velitelka snažila říct? Snažila se mě jí přede mnou varovat? V těchto končinách o mně zatím nikdo nikdy neslyšel, což ale neznamená, že o mně nemohl někdo zaslechnout něco, kdo není zdejší. Nezajímalo mě varování velitelky, zajímalo mě to, že jsem získal unikátní šanci získat informace o kouli. Víle jsem ruku opětoval a v té chvíli došlo k našemu spojení. K našemu spojenectví.

…o pár měsíců později

„Dovol mi nalít ti ještě trochu červeného vína,“ nabídl jsem Engaldě u stolu plného jídla a delikates, které si všechny Quatarky tak vychvalují zatímco jsem žvýkal kousek křupavé houstičky. Ostatní Quatarky se mezi sebou bavili a mně a Engaldě nevěnovaly přílišnou pozornost. Již bylo o nás známo, že Engalda se do mě zakoukala a já jí její city opětoval. Ovšem jen tak to vypadalo. Ve skutečnosti jsem chtěl něco jiného, než lásku jedné temné víly – bohyně.

Engalda si již zvykla na svou lidskou tvář, která velice připomínala každým dnem mou minulost. Svou temnou stránku a obličej se šesti červenými očky nyní ukazovala jen zřídkakdy, a to jen když byla její autorita zpochybněna, nebo když se cítila v nebezpečí. Usmála se na mě a svým pohledem na mou nabídkou souhlasila. Vstal jsem od stolu a s její a mou sklenicí jsem odešel ke stolku na druhém konci sálu. Práškem tajně ukradeným ze skříně ložnice jedné z Quatarek jsem Engaldě ochutil její víno tak, aby si nikdo ničeho nevšiml. Sobě jsem rovněž nalil ještě trochu vína a s oběma sklenkami jsem se vrátil zpět ke stolu na své místo po boku Engaldy. Podal jsem jí sklenici a ta si okamžitě lokla. Alkohol jí dělal velice dobře. Bylo ode mě rozumné jí seznámit s jedním z těchto požitků, které si lidé, tedy běžní smrtelníci jako já běžně dopřávají.

Víla v lidské podobě, která si užívala hostinu a především si až moc oblíbila víno se začala chovat podivně. Flirtovala se mnou. Začala mi říkat věci, které by mi nikdy neřekla. I když uplynulo pár měsíců od našeho prvního setkání, znal jsem ji už příliš dobře. Velice se podobala své sestře, o jejíchž smrti věděla a velice silně jí to zasáhlo. Mnohem víc, než čekala. Bylo to jasné, i víly mohou být opilé!

Hlavní dveře od sálu se prudce rozrazily a v nich stála Ashira – velitelka Quatarek. Z jejího výrazu bylo patrné, že byla velice rozrušena. Prudkou chůzí přešla k Edgaldě a oznámila jí, že někdo ukradl pravdomluvný prášek z úschovny jedné z jejích bojovnic. Svůj pohled následně zaměřila na mě. Ashira mě nikdy neměla ráda. Věděl jsem to. Byl jsem jediný muž mezi Quatarkami. Jediný muž, který si získal srdce jejich mocné bohyně a ochránkyně. Nedůvěřovala mi a svým pohledem mi dala jasně najevo, že si myslí, že jsem to ukradl já. Edgalda si toho všimla. Celá rozkymácená se na mě rovněž podívala, ale já nepropadl panice. Nasadil jsem svou tajnou zbraň, kterou nasazuji velice zřídkakdy. Nasadil jsem štěněčí oči, roztomilý výraz a s nevinným hlasem jsem řekl Edgaldě: „má překrásná a mocná princezno, přeci si nemyslíš, že jsem to ukradl? Vždyť mě znáš…“ Usmál jsem se na ní. Edgalda milovala, když jsem jí takhle oslovoval. Skočila mi to. Svůj pohled vrátila zpět k Ashiře a pravila: „Pravdomluvný prášek není tak vzácný. Třeba si ho někdo půjčil, nebo ho tvá bojovnice někam dala.“ Edgalda se opět podívala na mne, pousmála se a dodala: „Ale můj Morteus by nic neukradl.“. Ashira byla velice nespokojená a znechucená pohledem na mě, jak se lísám k její bohyni a ochránkyni a tvářím se jako její přítel. Tušila, kam to povede a tato vyhlídka se jí vůbec nelíbila. V jejích kostech tušila, co jsem zač a čeho jsem schopný…

„Tak až sem to došlo. Věříš někomu, kdo chladně zabil patetického zlodějíčka a o kom nevíš skoro nic a chceš, abychom mu věřili. Abychom věřili jedinému muži v Quatale.“ Ashira se na mě s odporem podívala a dodala: „U tohoto já být nechci. Odcházím!“ Otočila se a zamířila zpět k velkým dveřím, ze kterých přišla. Edgalda byla zklamaná. Viděl jsem snad v jejích očích smutek? Naklonila se ke mně a tiše se mi přiznala: „A já ji tak milovala…“ Nezmohl jsem se na slovo. Stále jsem byl překvapený reakcí Ashiry. Byl jsem šokovaný. O mnohem víc mě zarazilo, když jsem se dozvěděl, že láska bohyně ke své Quatalce byla mnohem hlubší, než jsem si myslel. Sledoval jsem dveře, jak se zavřely, krátce se podíval na Edgaldu a lehce jsem se zlověstně pousmál nad tím, jak byla rozhořčená. Svůj zrak jsem upnul na opačný konec sálu a přemýšlel nad tím, jak budu postupovat dál.

Z přemítání nad plánem, jak získat z Edgaldy informace mě náhle vytrhla ruka, která se dotýkala mého spodku. Bylo to velice příjemné. Opilá a přitom smutná víla dostala chuť se bavit. Vytrhla mi tím trn z paty. Poskytla mi tím tu nejlepší příležitost ke splnění důležité části mého plánu. Poslušně jsem se podvolil a dovolil nadpřirozené bytosti, kterou jsem tak zkazil, aby si trochu užila. Zřejmě se mělo jednat o poslední potěšení v jejím zkaženém a černém životě.

Líbali jsme se. Líbal jsem jí po celém krku zatímco jsem jí uspokojoval. Síla alkoholu v ní probudila její temné já, ale ne natolik, aby ztratila kontrolu nad jejím vzhledem a monstrem, kterým vnitru byla. Probudil se v ní chtivý drak, který chtěl víc a víc. Užívali jsme si a v momentě euforie jsem se jí nenápadně zeptal k čemu slouží ta modrá koule. Jakmile dozněla poslední chvilka extáze, přiznala se, že ona mysteriózní modrá koule je klíč, který odemyká bránu ke Zlatému meči. Za pomoci pravdomluvného prášku, který jen zesílil účinky sexuálního požitku jsem se nemusel tolik snažit – opilá sexem mi vše vyzradila: kde jej najít, k čemu slouží, co je třeba, a dokonce i to, že meč je rozdělený na dvě části a pro jeho znovuspojení je třeba vzdát se lásky, a schopnosti milovat. Jeho rukojeť je uložená přímo v Qualate a hlídají ji několik velice nebezpečných strážkyň.

Už dříve jsem slyšel mýty a legendy o Zlatém meči, ale dosud jsem je bral za pouhé plky a výmysly. Mýty jsou skutečné, a i když jsem se dozvěděl, že Zlatý meč opravdu existuje, náhle jsem věděl, co musím udělat.

Ze všeho nejdříve jsem se musel zbavit Engaldy a nenápadně se vytratit hledat rukojeť Zlatého meče. Naštěstí jsem přesně znal jeho polohu. Otázka však byla, jak porazit nebezpečné Quatalky hlídající část mocné zbraně umožňující tomu, kdo jej drží dát nezvyklou sílu a moc oživovat mrtvé. Jednalo se o sklepení, kde nebylo moc světla, což byla má výhoda. Stály tam. Stály tam dvě ženy připravené ihned k boji a mezi nimi byly velké mohutné dveře. Rychlým a prudkým hodem jsem oběma svýma rukama hodil dva nože po těchto strážkyních, které se jim prakticky ihned zabodly do jejich hrudníků. Byly překvapené. Nečekaly někoho, kdo po nich něco hodí. Čekaly na vetřelce, který se s nimi bude bít meči, holemi nebo pěstmi či nohami. Dveře byly zamčené, ale naštěstí opodál byla tajná skrýš, kde byl ukryt klíč. Zjistil jsem, že získat klíč zatím nikdo nedokázal, neboť nebyl tak silný, aby dokázal zavčas vytáhnout kovovým řetězem mohutnou kamennou desku, na které onen klíč byl přivázaný z starodávné lebky dinosaura opatřenými kovovými špičatými a velice ostrými zuby. Opřel jsem se, popadl řetěz a tahal jen co mi síly stačily. Bylo to ale málo. Deska se zasekla. Snažil jsem se ji vyprostit, ale marně. Situace vypadala dosti zoufale, ale i tak jsem nemínil vzdát. Zavřel jsem oči, nadechl jsem se a vybavil si svou minulost, která mne naplňovala hněvem a silou, kterou jsem nyní potřeboval víc než kdy jindy. Otevřel jsem oči a v cítil jsem, jak se mi v nich objevil plamen. Nešlo o plamen, který měly v očích Quatarky. Šlo o jiskru nenávisti vůči všem a všemu. Možná jsem na chvíli zapomněl na to, co znamená cítit, když někomu zavraždí neobvyklou bytost, která se celá léta skrývala za masku nevinné dívky, po té našla svého muže, kterému bezprostředně věřila tak, že mu odhalila svou pravou stránku, a kterého natolik milovala, že ho vyléčila z ukrutné bolesti. V mých pažích se znova objevila má síla, kterou jsem na krátko ztratil. Zatnul jsem zuby a přede sebou viděl ty muže, které ze mě udělali zrůdu, jak se mi nahlas smějí. Řetěz jsem držel tak pevně, a desku k sobě táhl tak silně, že jsem pociťoval naprostou neporazitelnost. Nikdo mě nemohl porazit. Síla nenávisti a zloby mi pomohla klíč osvobodit ze spárů těžké kamenné desky.

Odemkl jsem dveře a tam byla. Rukojeť bájného Zlatého meče byla dominantou celé místnosti. Onen vzácný předmět, který stačil jen vzít byl obklopen zlatem, šperky a drahokamy. Veškerý poklad, o kterém se mi kdy snilo byl přímo zde. Ale spokojit se s pouhým zlatem mi nestačilo – chtěl jsem moc. Se Zlatým mečem bych byl neporazitelný a pak bych se mohl obklopit mnohem větším množstvím cetek a bohatstvím. Vymanit se z opevnění Quataly bylo poměrně jednoduché. Využil jsem tajných chodeb, co přiléhají k oblastem sklepení. Za těch několik měsíců jsem znal každou chodbičku tohoto hradu, ba i města. Získat koně a vydat se na výpravu za čepelí bylo velice lehké. Stále jsem si připomínal, že až Quatalky zjistí, co se stalo, budu tak daleko, že mě za žádnou cenu nedoženou.

…následující ráno

Edgalda ležela ve své loži, ale nebyly tam žádné známky po jejím miláčkovi, Morteovi. První myšlenka, která jí napadla byla, že šel hodovat, nebo si ulevit. Když tak přemítala nad uplynou nocí, a jak to bylo nádherné, začala si vybavovat i to, že Morteovi nevědomky vyzradila svá nejhlubší tajemství. Zarazila se nad tím, jakou pozornost a zájem Morteus jevil o Zlatý meč. Bojovala s nečekanou ideou, že jí Morteus zneužil a sdílel s ní lože jen proto, aby získal informace. Popírala si to. Odmítala si přiznat, že by byl muž, do kterého se zamilovala takový. Její podezření jí náhle potvrdila Ashira, která nečekaně vstoupila do Edgaldiny ložnice. I navzdory tomu, že v jejím činu nebyl kousek pokory, pochopení a především slušnosti, Ashira své chování omluvila tím, že Edgaldě oznámila dvě mrtvé strážkyně ve sklepeních a především ztrátu samotné rukojeti. Edgalda prudce vstala z postele a zakřikla: „COŽE? TO NENÍ MOŽNÉ!“ Došlo jí, že se mýlila. Vztek v jejím nitru rostl a ona se opět začala přeměňovat na monstrum, kterým byla, načas jím zapomněla být a nyní se opět probralo. Jakmile Ashira zpozorovala o co jde, takřka bez rozmyšlení padla na kolena a pokorně prosila o odpuštění svého hanebného činu. Edgalda, která se rozzuřila neměla ani pomyšlení nad patetickým činem své Quatalky. Přemýšlela nad způsoby, jak Mortea zastavit. „Má paní, dovol mi ho zastavit. Víš, že to dokážu,“ spustila s roztřepeným hlasem Ashira, „vrať mi velení nad Quatalkami a já slibuji, že ti ho předvedu, abys ho mohla patřičně ztrestat,“ dodala a na jejím hlase bylo znatelné, že jí to udělá potěšení. Edgalda se chvíli zamyslela a i přes svou moc, kterou by mohla Mortea okamžitě zastavit, chtěla dopřát potěšení někomu, kdo jí varoval a kdo Morteovi nevěřil. Bohyně chtěla dát šanci své milované ženě dokázat, jak je jí věrná a chvilku vychutnat si pomstu na Morteovi. Netušila však, že Morteus byl mnohem víc vychytralejší a schopnější, než si dokázala připustit. Bojovým výcvikem, který osobně věnovala svému milenci by Ashira mohla i nemusela padnout jeho mečem, ale i přesto riskla a povolila své služebné misi, jejíž cíl byl jednoduchý – přivést zpět Mortea. Naštěstí se Edgalda ani slovem nezmínila, jestli ho Ashira má přivést živého, či mrtvého, čehož samotná velitelka patřičně využila.

Počasí v mé honbě za čepelí Zlatého meče mi zrovna nepřálo. Bylo zataženo a vypadalo to, že každou chvilku začne pršet. Nehodlal jsem se však vzdát. Stále jsem myslel na to, že když se zastavím, Quatalky mě doženou a potrestají mě za to, co jsem udělal – že jsem je zradil. Nezastavil by mě nic a nikdo. Byl jsem posedlý vidinou vlastnictví této mocné zbraně. Za trochu nepohodlí mi tento předmět stál. Hnal jsem svého oře přes rozlehlou pláň bez jediné chvilky zastavení. Sledoval jsem okolí, zda-li jedu správně a smál jsem se tomu, že jsem získal náskok a jedu si pro něco s čím budu neporazitelný, a upevním si svou pozici neporazitelného válečníka odhodlaného vymýtit všechny. Má radost se však změnila ve chvíli, kdy jsem zaznamenal skupinu blížících se Quatalek na koních, které právě vystoupily z nedalekého lesa. Nemusel jsem dlouho otálet a první vlna odporu, na který jsem čekal, a který jsem předpokládal konečně nadešla. Udivil jsem se, že mě Quatalky nakonec dohnaly. Měl jsem vzato, že mám velký náskok. Začínal jsem podezřívat Engaldu, že jim trochu pomohla. Jezdící ženy se mi nalepily na paty. V okamžiku, kdy se dostaly do dostřelu po mně začaly vystřelovat šípy. Díky metodě úhybných manévrů, kterou jsem se naučil před hodně dávnou dobou jsem šípům dokázal dostatečně uhýbat, ale nemohl jsem jim uhýbat celou cestu. Musel jsem něco podniknout. Rozzuřilo mě to. Popohnal jsem svého koně k vyšší rychlosti, abych se opět dostal z jejich dostřelu, když jsem si všiml jedné Quatalky přede mnou, jak se ke mně blíží vysokou rychlostí. Počasí tomu chtělo jinak a vykreslilo celému boji dokonalou atmosféru. Začalo pršet. Nebe bylo temné. Na nebi se objevily první známky nadcházející divoké bouře. Pršelo tak hustě, že jsem si vychutnával každý okamžik. Z pouzdra upevněného k sedlu umístěném na své pravici jsem vytáhl svůj meč, tasil jej a svého nepřítele, ke kterému jsem se blížil a on ke mně jsem zastrašoval hlasitým a hlubokým válečnickým pokřikem vycházející z hlubin vlastních plic. Můj kůň a kůň Quatalky se konečně střetly. Svou pravicí jsem válečnici, která byla částečně oslepená deštěm hluboce prořízl vodorovnou čárou do hrudi a Quatalka zdolaná ve velice jednoduchém souboji následně zkolabovala ze svého oře a přistála na zemi nasáklé slzami bohů. Hluboce a ďábelsky jsem se zasmál a podíval se za sebe, kolik nepřátel čeká na svou porážku. Byly tam tři Quatalky z čehož jedna je vedla a podle její postavy a stylu držení meče jsem usoudil, že se jedná o Ashiru. Vycenil jsem zuby a zaklel jsem. Otěžemi jsem zastavil svého čtyřnohého přítele a zcela jej zastavil. Stál jsem na místě uprostřed pláně a sledoval dvě Quatalky, jak se ke mně velice rychle blíží pod sprškou hromů a blesků. Ashira zpomalila a nechala své ženy jet napřed. Bylo mi to jasné – chtěla si mě podat sama. Oběma svýma nohama jsem zapřel do koně, opět použil válečnický pokřik a jelikož vždy cestuji velice dobře ozbrojen, vytáhl jsem z levého pouzdra můj druhý meč. Jel jsem Quatalkám naproti a cítil jsem na svých zádech silný proud deště, ale především pocit neporazitelnosti a radosti z úspěšné bitvy. Jakmile jsem projel mezi Quatalkami, stejnou ránou jakou jsem věnoval první jezdkyni jsem skolil obě mé nepřítelkyně, které mi bránily v moci. Zbývala jedna, někam však zmizela. Nehodlal jsem ztrácet čas jejím hledáním, a tak jsem opět změnil směr a vydal se kupředu plnou rychlostí, jakou můj kůň dokázal klusat. Když jsem opouštěl pláň, z konce lesa se vynořila samotná Ashira. Neměl jsem čas naplánovat si svůj útok. Srazila se mnou a začala se se mnou bít o život. Po tuctech silných a tvrdých střetů našich mečů jsem ji dokázal silnou nenávisti ozbrojit – vyrazil jsem jí její zbraň z ruky, ale ona měla v rukávech další kartu. Její oči se znovu rozzářily jako tehdy, když jsem jí poprvé potkal, a když jsem se poprvé uviděl s Edgaldou. Oči jí začaly planout a zřejmě se připravovala k nekonvenčnímu útoku. Nebyl jsem v pozici k obraně před zvláštními útoky, a tak jsem udělal jediné, co mě právě napadlo a to, že jsem sebe i jí srazil ze sprintujících ořů. Měl jsem štěstí. Vyvázl jsem s lehkými ranami a modřinami. Ashira na tom byla hůře. Jak se zdálo, nemohla se zvednout. Patrně si zlomila nohu. Popadl jsem meč, který ležel vedle mě, vstal jsem, nadechl se a pomalou chůzí jsem šel k Ashiře. Při pohledu na ní jsem cítil mnohem větší nenávist než k ostatním Quatalkám, které se mě pokusily zastavit. Připravil jsem si meč. Chtěl jsem jí potrestat tak bolestivě, že by škemrala o slitování. Ze všech narážek a odporu k mé osobě se mi hnusila natolik, že jsem jí chtěl zlomit všechny kosti v těle a poslouchat, jak prosí o pomoc. Pevně jsem uchopil svůj meč, zaujal jsem patřičný postoj a zamířil čepel svého ostří k jejímu krku. Prosila o slitování, ale nedočkala se ho. Jedním prudkým pohybem jsem jí utnul hlavu. Pozoroval jsem, jak se déšť mísí s její krví, co se pomalu nasávala do půdy. S kamenným výrazem na své tváři jsem se vrátil ke svému koni, který se vrátil, vložil meč zpátky do pouzdra, nasedl na svého oře a vyrazil pokračovat v cestě za svým cílem. Nyní mě již nemohlo nic zastavit.


Pokud vás příběh zaujal, zbytek naleznete na mém HeroHero profilu. Podpoříte mě tak nejen v tvorbě dalších textů, ale také abych neumřel hlady.

2 komentáře u „I Bez Lásky Se Dá Žít“

  1. Já jsem toho názoru že umění má u lidí vzbuzovat emoce nebo jim ukázat nové úhly ohledu k zamyšlení. Takže když umění v člověku vyvolá nadšení či odpor, či aspoň touhu dozvědět se, jaké bude pokračování, je to úspěch. Ale také to neplatí pro všechno. Třeba takové techno mě rozčiluje a s uměním nemá nis společného. Nebo ano? Myslím, že moje teorie pokulhává.
    Jinak málokdy mě v umění něco urazí. Neberu si osobně příběhy, hudbu či filmy od lidí, které ani neznám osobně.

    Ať tak, či tak, tvoje povídka mě zaujala. Vlastně ve mně vyvolala dva druhy pocitů. Prostě nevím, jestli mám s hlavním hrdinou soucítit nebo se na něj hněvat. A to jsou právě ty nuance, které tak trochu vyhledávám. Nemám ráda, když je něco jednoduchého jako Ordinace v růžové zahradě.

    1. Děkuji. Přesně tak jsem tuto povídku cílil. Aby vyvolávala velké množství emocí. Pořád si ale říkám, že jsem si s jednotlivými postavami mohl pohrát ještě víc; dát jim výraznější osobnosti. Ale už je to napsané a zveřejněné. Pokud by byl zájem o pokračování, který zatím není, rád bych si s postavami pohrál více. Nebo si mohu dát zaležet na dalších povídkách, co v budoucnu napíšu. Kdo ví?

      Co se týče umění, jsem si jistý, že každý to má nějak. Pro někoho jsou uměním například abstraktní obrazy, pro jiné třeba i to techno… Důležité je být, v tomto případě, ke všem ohleduplný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *